Lukostřelba Kassai

(Setkání slavného historika a spisovatele Johna Mana s Lajosem Kassaim)

John Man, Attila Barbarský král a pád Říma, Nakladateství Slovart, 2007, Překlad Petr Havlíček, str. 73 – 92. (John Man, Attila The Hun: A Barbarian King and the Fall of Rome, 2006)

John Man je historik-spisovatel a cestovatel se zvláštním zájmem o Mongolsko. Vystudoval francouzštinu a němčinu, postgraduálně pak historii vědy a mongolštinu. Mezi jeho knihy patří Gobi: Tracking the Desert (1997), Alpha Beta (2000) o původu latinské abecedy. The Gutenberg Revolution (2002) o vzniku knihtisku a jeho vlivu na utváření evropské kultury. Bestsellerem se stala jeho monografie o Čingischánovi Genghis Khan (2005). Další publikace: Kublai Khan (2007), The Terracotta Army (2008), Xanadu (2009), The Great Wall (2009), The Leadership Secrets of Genghis Khan (2009).

"Attila je mnohem více než zažitým klišé barbarství a brutality. Byl to neobyčejně schopný muž, který uvedl do pohybu do té doby nevídané armády. Se svým hunským vojskem jízdní lukostřelby, posíleným tuctem spřátelených kmenů a kontingentem obléhacích zařízení, se na chvíli stal evropským Čingischánem, Ze svého sídla na území dnešního Maďarska vybudoval říši sahající od Baltského moře až po Balkánský poloostrov a od Rýna po Černé moře."

"Ohavní, oškliví a zdegenerovaní lidé." Takto Huny vylíčil Ammianus jako člověk žijící na území Římské říše, ztělesňující v jeho očích a v očích jeho čtenářů civilizaci. Nemůžeme se divit jeho zaujatosti, jeho popis patřil nejůspěšnějšímu nepříteli, který kdy napadl Řím. My si můžeme dopřát tu výsadu, že ohlížíme zpět do minulosti z bezpečí naší současnosti, a odložíme proto zaujatost, projevíme jistý respekt a pokusíme se porozumět historickému úspěchu Attilova lidu.

Moc Hunů vycházela ze čtyř prvků:

• dlouhá tradice umění jízdní lukostřelby

• nová varianta starobylé zbraně, reflexní luk

• nové taktické postupy

• vůdcovství

… Nyní věnujme pozornost jejich výbavě: dovednostem a ambicím kočovných pastevců na koních, kteří byli vyzbrojeni lukem. Jízdní lukostřelba byla vojenskou technikou, která umožňovala vykořisťovat městské společnosti po celé Eurasii po podstatnou část z posledních dvou tisíc let, dokud jízdního lukostřelce nevytlačil z dějin střelný prach stejně nekompromisně jako například japonské samuraje nebo švýcarské kopiníky. Ve velmi krátké době se válečné umění, které charakterizovalo kočovné bojovníky od Mandžuska po ruské stepi, postupně přestalo využívat a téměř upadlo v zapomnění, zachovalo se jen ve svědectví těch na něž šípy jízdních lukostřelců mířily, a rovněž v hlavách pohovkových stratégů. Samotní jízdní lukostřelci po sobě nezanechali žádný návod. Po jejich vymizení neměl nikdo ani ponětí, jak vlastně jízdní lukostřelbu praktikovat, jak vytáhnout šíp z toulce, jak ho vložit do luku a jak postupně jeden po druhém vystřelit, zatímco pod jezdcem tryskem uhání kůň, případně jak toto bojové umění uplatnit ve formaci. Nikdo to nezkusil.

Až donedávna. Technika jízdní lukostřelby je zpátky a s ní i nové porozumění, jakým způsobem si staří kočovní bojovníci dokázali zajistit převahu. Dovednost samotná ale jistě nestačila. Téměř všichni eurasijští kočovní pastevci ovládali jízdu na koni a střelbu z luku, ale žádný se nemohl rovnat destruktivní síle Hunů. Jejich úspěch nemůžeme stoprocentně vysvětlit ani poukazem na vůdcovský princip jako takový. V Attilovi totiž bylo něco, o co mohl opírat svá vítězství, něco, čím se vyznačovali specificky Hunové. Teprve až s opětovným oživením umění jízdní lukostřelby se znovu objevila možnost odhalit, kterému magickému prvku Hunové vděčili za svůj mimořádný úspěch.

Za své vzkříšení vděčí jízdní lukostřelba jedinému muži: Lajosi Kassaiovi, který je podle mě prvním skutečným jízdním lukostřelcem v Evropě po ústupu Mongolů v roce 1242. Vpád Mongolů se zastavil v Uhrách, kde měl svou základnu i Attila, takže je příhodné, že i Kassai je Maďar – a ještě příhodnější je fakt, že Kassaiovo sídlo je vzdálené pouhý den jízdy na koni jak od nejpředsunutější mongolské hranice, tak od Attilova hlavního stanu o dalších osm století dříve. Následující řádky líčí příběh jeho životního úsilí, spletence dovedností, houževnatosti, obětování i sebedůvěry. Tyhle vlastnosti nám jízdní lukostřelba poskytuje dnes a dávala je také Hunům. Kassai vtipkuje o tom, že je znovuzrozený Attila: "Myslím, že jsem se narodil ve dvacátém století nějakým úřednickým omylem." Nejde však jenom o pouhý vtip, pokud si při pohledu na něj představujeme mladého Attilu, nikoli pozdějšího Attilu-krále.

Celkem přirozeně jsem Kassaiovo jméno zaslechl, protože když už někdo zná Huny a jízdní lukostřelbu, vždycky ho zmíní. Kdybych se pohyboval ve světě koní a luků, jistě bych na jeho jméno narazil v Coloradu nebo třeba v Berlíně. Poprvé jsem o něm slyšel od zaměstnanců vídeňského muzea a v severomaďarském městě Györu, a poté znovu od milovníka andaluských koní v severním Maďarsku, …

Spolu s mou tlumočnicí A.SZ. jsme ho vyhledali na trzích na Margaretině ostrově na Dunaji. Byl oblečený do jednoduchého kostýmu v nomádském stylu, znovuzrozený Hun, obklopený třemi asistenty, kteří prodávali luky jeho vlastní značky. Mohli bychom si popovídat ? Bez úsměvu přikývl, nic víc. V občerstvovacím stanu na mně pak upřel své hluboké modré oči, v obličeji měl nehybný výraz. … Bylo to nepříjemné, a bylo ještě hůře, když jsem se pokusil vyptávat.

Odkud se například vzal jeho zájem o jízdní lukostřelbu ?

"Něco ve mně," odpověděl lámanou angličtinou a vpíjel se do mě pronikavým pohledem. "Jak to myslíte ?"

"Tedy, ptám se, proč se o to tak zajímáte ?"

Obrátil svůj pohled na Andi a pokračoval dále maďarsky: "Přišlo to zevnitř. Musím to dělat. To je všechno."

"Hádám, že zájem o to, co děláte, roste."

"Přijíždějí ze všech stran, ze Spojených států, z Kanady, aby se učili."

"A proč se to lidem tak líbí ?"

"Když vám nedokážu říct, proč to dělám já, těžko vám odpovím, co k tomu přitahuje druhé lidi."

Došlo mi, proč se mnou nemá trpělivost. Byl jsem cizinec, kladl jsem hloupé otázky, a on se musel hluboce soustředit: ne na mě, ale na to, co se chystal předvést a na fyzické a emoční vypětí, které jeho představení vyžadovalo. …

Kassai byl zřejmě mnohem zajímavější, než jak napovídaly jeho roztržité odpovědi na mé otázky. Pochopil jsem to až po dalším setkání, tentokrát přímo v jeho sídle, po řadě dalších rozhovorů a po důkladném pozorování. Jízdní lukostřelba byla náplní jeho života. Potřeboval by týdny, aby mi to dokázal správně vysvětlit. Naštěstí pro oba nám ušetřil čas hned na začátku, protože svůj příběh vylíčil v knize Jízdní lukostřelba. Ale i tak, kniha vám ukáže jen část jeho příběhu. Ta druhá se vyjeví v akci, v učení, v zapálení a v pozornosti, kterou mu ostatní prokazují. Plně porozumět mu můžete jedině tehdy, když ho uvidíte v akci. A pokud chcete pořádně pochopit, co to znamená jízdní lukostřelba, musíte se prostě jízdním lukostřelcem stát.

Kassai představuje člověka, jehož život je v přesné harmonii s osudem, v nějž tak neochvějně věří. Odtud pramení jeho pevné přesvědčení, neotřesitelné vědomí vlastní identity a účelu, těžce nabyté ve světě, který je v Kassaiových očích posedlý změnami, růstem, novotami a ambicemi, jejichž místo hned po uskutečnění zabírají další a další ambice. Kassai podobně jako mnich uslyšel volání, následoval ho a dorazil do svého cíle. Na rozdíl od mnichů však nenašel svou cestu a svůj cíl díky učení, organizaci nebo Mistrovi. Stanovil si je sám. A jak cesta, tak cíl vyžadovaly mimořádné prolnutí fyzického a duševního úsilí. Má v sobě něco ze zenového bojovníka, bojovníka který usiluje o vnitřní harmonii, aby zdokonalil svá bojová umění, až na to, že se Kassai musel stát sám sobě Mistrem, stvořit své vlastní náboženství. Trvalo mu to přes dvacet let.

Zeptal jsem se znovu: Proč ? Odpověděl, že zkrátka neměl jinou možnost. Jako by jízdní lukostřelba byla zakódovaná v jeho genech. To bylo samozřejmě třeba chápat obrazně, protože dovednosti jízdního lukostřelce neexistují tak dlouho, aby se stačily vtisknout do lidských genů. U kočovníků kořeny tohoto umění nevyrůstaly z přirozenosti, ale z výchovy, z dovedností osvojených v dětství a zdokonalovaných v průběhu desetiletí. Kassai takovou výhodu neměl. Vyrůstal ve světě kolektivních zemědělců, městské populace a továrních dělníků. Možná se v něm ale už v dětském věku probudily jiné pocity, určitá neuvědomovaná potřeba uniknout …

Útěky podnikal ve své fantazii, rozjitřené v dětství románem o Hunech A láthatatlan ember (Neviditelný muž) od Gézy Gárdonyiho. …

Opojná četba pro chlapce, který toužil po činech a po svobodě a který se snadno nechal svést autorovým přeháněním. "Naši hunští předkové byli nejlepšími jízdními lukostřelci na světě", tvrdí Kassai. "Předtsavil jsem si divoký trysk koně se zpěněnou tlamou, napnuté luky. Bylo to tak vzrušující! Chtěl jsem být jako oni, hrůzu nahánějící bojovník bez bázně."

V první řadě bylo důležité naučit se střílet z luku. Jako dítě a později i jako mladý muž vyráběl ve svém domově blízko Kaposváru čtyřicet kilometrů na jih od Balatonu luky po desítkách, a získával tak potřebné informace a zkušenosti. Zkoumal sílu a pružnost různých druhů dřeva, nejlepší způsob, jak laminovat výztuže (na zadní straně luku pro zvýšení odporu) a rohovinu (uvnitř pro vyšší odolnost vůči stlačení), váhu a stabilitu šípů, průraznost hrotů. Stal se z něj jednak dobrý střelec a jednak postupně zdokonaloval schopnost opakované střelby v rychlém sledu za sebou (1). To samo o sobě už je hodně náročné. Svaly a šlachy na pažích se musí zocelit. Tři prsty napínající luk musí uvyknout nepřetržitému odírání o tětivu, protože uprostřed bitevní vřavy se jízdní lukostřelci nemohli chránit pomocí poutka z kůže, jaké používají moderní lukostřelci, nebo palcového kroužku, jak ho později zavedli Turci. Pokud trénujete od dětství, prsty se postupně pokryjí tvrdou, mozolovitou kůží. Kassai však neměl takovou výhodu, prsty si proto musel ovazovat páskou.

Zatím ale mluvíme pořád jenom o střelbě samotné. K tomu bylo ještě třeba posadit se do sedla. Po několika lekcích jezdectví pochopil, že neexistuje nikdo, od koho by se mohl naučit jízdní styl kočovníků. V úvahu přicházelo v podstatě pouze Mongolsko, kde se děti učí jezdit na koni už od tří let, až s ním dokonale splynou. Bylo však pozdě a Mongolsko příliš daleko, Kassai byl už dospělý, a tak se musel začít učit sám. Mezi svým dvacátým a třicátým rokem se věnoval tréninku s pomocí energického stvoření, kterému říkal Pajkos. To Kassaie pokřtilo ohněm, smetlo ho ze svého hřbetu, když v plném trysku proběhlo pod nízkými větvemi, vleklo ho s nohou zaklesnutou ve třmeni a zalehlo jej, když uklouzl v blátě. "Jedinkrát jsem opravdu splynul s přírodou, to když jsem do ní měl zabořenou hlavu".

Při jedné z tréninkových jízd dorazil v divokém cvalu do prudkého svahu. Pajkos se zastavil. Kassai se v nastalém klidu rozhlédl kolem sebe. Ocitl se ve slepém údolí s úbočími tak příkrými a tak těsně u sebe, že téměř stačilo rozpažit ruce, abyste se současně dotkli obou stran. Cítil, že konečně našel své místo na světě, jak sám vyjádřil slovy, jejichž emotivnost vyznívá i v překladu: "Tím, že jsem přijal sladké osamění dobrovolného exilu, mohl jsem se odvrátit od tohoto hlučného světa, a dotáhnout jízdní lukostřelbu k dokonalosti."

Zatím ještě nebylo toto místo uzpůsobené pro život a ježdění, protože na svazích se rozkládaly husté lesy, otevřené prostory zaplavoval plevel a dno rokliny pokrývalo bahno a změť rákosí. Pozemek patřil jednomu státnímu statku, ale jako zemědělská půda byl naprosto bezcenný. Kassai si pronajal 15 hektarů a pustil se do úprav, aby zde mohl trénovat jízdní lukostřelbu.

Před sebou měl zdlouhavý, pozvolný proces. Údolí jako toto, kde vládla příroda, vzbuzovalo respekt k životním silám, které přesahovaly lidské bytí. Člověk se s ním mohl spřátelit po krátkou dobu svého pozemského života, ale nesměl to místo trvale poškodit. Kassai musel věnovat pozornost větrům, vodám, rostlinám, pohybům zvířat a lidí. Jak vane vítr kolem hřebenů okolních kopců ? Kterým směrem plyne řeka ? Co se stane při velkých deštích nebo naopak v období sucha ? Kde sníh roztaje nejdříve a kde se naopak nejdéle udrží ?Kudy chodí koně a kde rádi odpočívají ? Kde se pasou přes den a která místa si vybírají v noci ? Kdy přicházejí lidé, kde se spontánně zastavují, aby se pustili do řeči nebo aby rozdělali oheň ? Kde především rádi střílejí ? Trvalo mu čtyři roky, než všechno vstřebal, než rozeznal vůni pastvin v různých ročních obdobích a než získal pocit každého vrcholku kopce a každé bažiny. Čtyři roky, než dospěl k poznání, jak nejlépe uskutečnit svůj sen.

Všechno o tomto starobylém, zapomenutém umění musel znovu objevovat úplně od začátku. Krajina mu poskytla přirozenou, 90 metrů dlouhou dráhu, podél jejichž okrajů umístil terče. Opatřil si levně druhého koně, zubožené, kulhavé zvíře, které zachránil před řezníkovým nožem. Po měsících trpělivé, starostlivé péče Bella pookřál, zesílil, stal se z něj mírný, vnímavý kůň. Na něm si Kassai vyzkoušel, jak navyknout koně na oteže, sedlo a zvláštní pocit nést na hřbetě jízdního lukostřelce. Bella se nejprve naučil cválat rovnoměrně po dráze, poté totéž bez otěží, pak ho Kassai nechal zvykat na podivné zvuky a vjemy klacků, stuh, kabel a míčů, jež s rotací házel přes jeho hlavu, aby byl nakonec připravený na drnčení tětiv, svist šípů a pohyby jezdce, který opakovaně střílí, a přitom reagoval na nepatrné pohyby nohou a přenášení váhy těla dopředu a dozadu.

První zážitek jízdní lukostřelby zapůsobil jako zjevení. Kassai vytvořil z balíku sena terč, ale i když tryskem pádil v bezprostřední blízkosti kolem něj, ve vzdálenosti sotva dvou tří metrů, dokázal za celou dobu vystřelit jediný šíp a jen zřídka přitom ještě zasáhnout cíl. Zhola neproveditelný mu pak připadal nejproslulejší kousek jízdních lukostřelců, tzv. "parthská střela" přes rameno, která získala své jméno po Partech. Trénoval celé týdny, patnáct až dvacet jízd denně. Bella s každým dnem sílil. Kassai však – v té době už vynikající střelec, který měl na svém kontě řadu výher v lukostřeleckých soutěžích – zůstával stejně neúspěšný jako na začátku. Zdálo se, že neexistuje způsob, jak vše vzájemně sladit: pohyb vpřed, trysk, údery kopyt a sklon vlastního těla, s pažemi přirozeně vyvažujícími pohyb koně. Zdálo se, že nelze dobře zamířit, přesně vystřelit, natož okamžitě nasadit další šíp.

Už téměř propadal zoufalství. Muselo v tom být něco, co nebyl schopen zachytit, něco, čemu se Attila, všichni hunští bojovníci, každý jízdní lukostřelec musel naučit už v dětství, pokud jim to nebylo natolik vlastní, že se o tom nikdy nezmínili před těmi několika málo cizinci, kteří zaznamenali jejich osudy. Přestal na čas s ježděním, ne proto, aby se vzdal svého snu, ale aby pátral po podstatě dovednosti, barbarském umění, jež přikryl neproniknutelný plášť civilizace.

Kassai se obrátil do svého nitra. Opustil cestu, kterou se vydalo běžné střelectví, rozumové soustředění na přesnost, cestu, která vedla k zavedení stabilizátorů a mířidel ve sportovní lukostřelbě. Technologie ani rozum mu vodítko neposkytly. Nechal se proto inspirovat zenovou lukostřelbou, jež klade důraz na vnitřní harmonii, díky níž lze dosáhnout úspěchu i bez intenzivního tréninku. V jádru se jedná o stejný princip, jakým se dítě naučí jezdit na kole nebo jakým silový atlet – oštěpař, skokan do výšky či do dálky – vytvoří ve chvíli "vnitřního soustředění" bez zjevné námahy rekord.

Vrátil se k základům: koni a jezdci. Sejmul sedlo, aby mohl jezdit přímo na hřbetě. Chtěl cítit tělo koně, jeho svaly, pot, dech, chtěl s ním splynout. Bolest se stala nedílnou součástí jeho života. Neustále padal. Ještě několik týdnů po tvrdých dopadech se v jeho moči objevovala krev. Uvědomil si, že bolest a utrpení nejsou jedno a totéž. Tady nešlo o utrpení, protože ho nikdo nenutil, a on se mohl svobodně rozhodnout, zda chce čelit další bolesti s jistým vědomím, že dělá pokroky. Zranění se hojí rychle, říká, a my můžeme pokračovat v naší cestě k dalším překážkám, vždy tím směrem, kde cítíme největší odpor. Vybral si tuto dráhu podobně jako mnichové, když si poprvé navléknou kutnu a zvolí si cestu sebeodříkání, a naplňovalo ho to divokou radostí z blížícího se spasení. Byl v tom snad fanatismus, záblesk šílenství ? Byl, a Kassai ho vítal.

Protože z tohoto šílenství povstal obnovený rozum a úspěch. Naučil se oddělit horní část těla od spodní. Vnímal dráhu, kterou ve vzduchu opisovala jeho napřáhnutá levá ruka, až byl schopný v plném trysku na holém koňském hřbetě udržet ve vzduchu bez výkyvů sklenici vody. Opatřil si další koně a trénoval střídavě na všech. Zkoušel v nejhorších podmínkách – v dešti, blátě, sněhu, na mrazem zatvrdlé zemi. Obzvláštní pozornost věnoval nácviku "parthské střely" přes rameno, při níž udržoval pas stále ve výchozí pozici směrem dopředu, zatímco trup natočil téměř o 180 stupňů. Postupně se proměnil v kentaura, napůl člověka, napůl koně, kterého vytvořila řecká představivost jako symbol skytského jízdního lukostřelce.

Souběžně s tím zdokonaloval techniku střelby. Nejdůležitější bylo překonat problém jejího rychlého opakování. Nic takového nemusel nikdy vykonávat průměrný pěší lukostřelec, stejně tak nemusí cítit techniku opakované střelby ani expert. Šíp má na konci těla drážku, kterou se nasazuje na tětivu, ale jak ví každý amatér, nasazení šípu do luku trvá delší čas a vyžaduje řadu pohybů – nejprve necháte klesnout ruku s lukem, sklopíte ho do vodorovné polohy, sáhnete do toulce, vytáhnete šíp, nastavíte ho správným směrem s "olověným pírkem" hrotu na vzdálenějším konci od tětivy, nasadíte drážku na tětivu, tu pak uchopíte mezi tři prsty, stisknete pevně šíp mezi palcem a ukazováčkem, abyste ho udrželi v kolmé pozici k luku, napřímíte luk, natáhnete tětivu, zaměříte svou pozornost na vzdálený cíl, zamíříte, a konečně vystřelíte. Celý úkon trvá asi třicet vteřin, což v podstatě odpovídá času, který vám zabere přečtení těchto pokynů.

(1) Nově založenou tradici dovedl do extrému jeden z Kassaiových přátel, Ital Celestino Poletti který s použitím jednoho z Kassaiových luků drží světový rekord v nejvyšším počtu vystřelených šípů za 24 hodin. Jedná se určitě o jeden z nejbláznivějších lidských výkonů. Při svém rekordu vystřelil jeden šíp každých pět vteřin, 11 šípů za minutu, 700 za hodinu, dohromady 17 tisíc šípů.

(Z českého vydání se souhlasem vydavatele SLOVART vybral a utřídil Dr.Zámola František)