Lukostřelba Kassai

(Setkání slavného historika a spisovatele Johna Mana s Lajosem Kassaim)

John Man, Attila Barbarský král a pád Říma, Nakladateství Slovart, 2007, Překlad Petr Havlíček, str. 73 – 92. (John Man, Attila The Hun: A Barbarian King and the Fall of Rome, 2006)

John Man je historik-spisovatel a cestovatel se zvláštním zájmem o Mongolsko. Vystudoval francouzštinu a němčinu, postgraduálně pak historii vědy a mongolštinu. Mezi jeho knihy patří Gobi: Tracking the Desert (1997), Alpha Beta (2000) o původu latinské abecedy. The Gutenberg Revolution (2002) o vzniku knihtisku a jeho vlivu na utváření evropské kultury. Bestsellerem se stala jeho monografie o Čingischánovi Genghis Khan (2005). Další publikace: Kublai Khan (2007), The Terracotta Army (2008), Xanadu (2009), The Great Wall (2009), The Leadership Secrets of Genghis Khan (2009).

"Attila je mnohem více než zažitým klišé barbarství a brutality. Byl to neobyčejně schopný muž, který uvedl do pohybu do té doby nevídané armády. Se svým hunským vojskem jízdní lukostřelby, posíleným tuctem spřátelených kmenů a kontingentem obléhacích zařízení, se na chvíli stal evropským Čingischánem, Ze svého sídla na území dnešního Maďarska vybudoval říši sahající od Baltského moře až po Balkánský poloostrov a od Rýna po Černé moře."

Kassaiovi trvalo měsíce, během nichž uskutečnil mnoho pokusů, než přišel na to, jak střílet v rychlém sledu za sebou. Ze začátku úplně zapomeňte na toulec. Slouží jenom k ukládání šípů: nenosíte v něm šípy, kterými chcete střílet, protože zabere zoufale mnoho času, než po výstřelu sáhnete ke svému pasu nebo přes rameno a vytáhnete z něj nový šíp.

Ve skutečnosti to funguje takto: v levé ruce držíte hrst šípů přimáčknutých k luku tak, že jsou rozprostřeny podobně jako karty ve vějíři. Pak natáhněte druhou ruku mezi tětivu a tělo luku, uchopte první z šípů dvěma prsty ohnutými tak, aby jejich sevření bylo dostatečně pevné, pokrčte rovněž palec a suňte šíp k sobě, takže tětiva sklouzne po palci přímo do jeho zadní drážky, začněte napínat luk a současně ho napřimujte, to vše v jedné plynulé souhře pohybů.

Předchozí řádky nejsou ale nic jiného než slovní popis. Jejich převedení do reálné akce představuje náročný úkol osvojit si klíčové pohyby tak nepatrné a tak jemné, jako když slepci rozeznávají hmatem Braillovo písmo (abyste se například přesvědčili, že drážka na konci šípu je správně natočená, musíte přejet konec šípu bříškem palce – a bez jistého cviku se vám sotva podaří drážku vůbec ucítit, natož natočení šípu ještě upravit, a celý tento úkon navíc provádět na pádícím koni). Po jednom roce – dokázal vystřelit tři šípy za šest vteřin.

Zopakujte to nahlas, třikrát, rychle: tak dlouho mu trvá, než nasadí a vystřelí tři šípy.

Nyní nadešel čas uplatnit nově nabyté dovednosti. Začal nasazovat šípy na tětivu a natahovat luk v plném trysku, mířil přitom postupně na všechny tři strany, dopředu, do stran a dozadu. Nakonec se dočkal: v prudkém cvalu kolem balíku sena vystřelil tři šípy, jako obyčejně všechny mimo, až se jednoho dne všechny tři střely zabodly do terče. Byla to samozřejmě šťastná náhoda, ale když už se to jednou podařilo, určitě se to mohlo podařit znovu, stokrát, tisíckrát, záleželo pouze na jeho zarputilosti. V tomto okamžiku se poprvé cítil jako opravdový jízdní lukostřelec.

Čtyři roky trvalo, než se dostal takhle daleko, a přitom stál ještě pořád jen na začátku. Bylo třeba učinit ještě celou řadu objevů. Stojící střelci napínají luk k tváři nebo k bradě, obvykle se rty dotýkají tětivy a hledí podél šípu na cíl. Kassai to zkoušel stejně řadu měsíců, až musel nakonec připustit, že tato metoda je na koni nepoužitelná. Vystaven působení celé řady tlaků, napnutého luku, zatnutých svalů na rukou a ramenou, s tělem, které se vyrovnává s různými pohyby – jak může proboha za takových okolností určit jezdec ten správný moment, kdy má střelu vypustit. V jednu chvíli si vzal na pomoc moderní technologie, aby s jejich pomocí mohl lépe mířit. Na šíp připevnil malý laser a snažil se udržet červený bod na cíli, kolem něhož uháněl. K jeho velkému údivu se mu to vůbec nedařilo. Nebyl schopný udržet rozkomíhaný bod alespoň v metrové vzdálenosti od terče, natož ho zaměřit na terč samotný. "Experiment ukázal, že už vím všechno, co je možné vědět o jízdní lukostřelbě," řekl zklamaně, "až na jednu maličkost: jak zařídit, aby se vystřelený šíp zabodl do středu terče."

Určité řešení se nabízelo: nejprve natáhnout luk ne k bradě, ale přímo v linii napřažené ruky, a přitlačit tak šíp k prsům, srdci, k podbřišku, a následně se zkusit spolehnout na intuitivní volbu správného okamžiku, kdy šíp vypustit. Ve změti pohybů totiž příhodný moment existuje. Nastane v té fázi cvalu, kdy jsou všechny čtyři nohy koně ve vzduchu, pouhá tisícina vteřiny, která poskytuje klid. Řečeno Kassaiovými slovy, takový okamžik nastane "na vrcholu mrtvého středu každého skoku, v tom zlomku, kdy letíte s koněm vzduchem, než se jeho kopyta znovu dotknou země". Mozek ale nemá dost času, aby si dokázal tak krátký časový úsek aktivně uvědomit. Tady nezbývá čas na myšlení, na analýzu. Zbývá jen akce.

Jak vlastně míříte ? Nemíříte, nemůžete, nemáte kdy. Potlačíte svou mysl a jednáte čistě podle citu.

To však vyžaduje správnou zkušenost, umět zprostředkovat mozku vhodné informace, aby s nimi mohl pracovat. Je to podobné jako v malířství nebo poezii, kde neznamenají pouhé pocity nic, pokud se neopírají o řemeslný základ, léta experimentů, bolesti, neúspěchu a zoufalství. V Kassaiově boji s neproniknutelným procesem se zračí cosi ze středověkých mystických zápasů s dávnou, temnou stránkou duše.

Kassai tímto bojem prošel do svého ráje.

"Za svítání jsem uháněl tryskem na svém koni po krystalovém koberci z kapek rosy a střílel jsem šípy zvlhlými ranním oparem na terč. Voda kterou setřásl vlhký šíp, téměř kreslila ve vzduchu čáru jeho letu. Pak jsem si najednou uvědomil, že ohnivé paprsky slunce zabarvují mé tváře do ruda, všechno kolem mě praskalo suchým žárem a ve žlutém svahu protějšího kopce se odráželo poslední vyzvánění ze sousední vesnice.

Byl jsem vzhůru ve svých snech, snil jsem při vědomí. Čas se tavil jako sladký med v ranním čaji. Jak dlouho jsem hledal takový pocit! Honil jsem se za ním jako chlapec, který touží chytit motýla na rozkvetlé louce. Podivuhodný hmyz se vznáší cik cak ve vzduchu jako list papíru unášený větrem, pak přistane na voňavém květu. Chlapec ho dohoní, funí námahou a nemotorným pohybem se k němu natahuje, aby ho chytil do dvou prstů, ale motýl už se zase třepotá pryč, a chlapec se zvedá a znovu za ním klopýtá.

Držel jsem toho motýla v ruce. Zavřel jsem ho opatrně do svých dlaní, abych neporanil jeho křehká křídla. Cítil jsem, jak mým tělem proudí pocit přicházejících změn, a čekal jsem na okamžik, kdy budu moct napřít všechny svoje síly k nové výzvě".

A Kassai stanul před novou výzvou: rozhodl se věnovat jízdní lukostřelbě, která se teď stala jedinou posedlostí jeho života, naplno – a to doslova: jak sám říká, bez ní by umřel. Aby se nemusel ničím jiným rozptylovat, potřeboval si zajistit příjmy. Potřeboval ze svého individuálního poslání učinit obchod. Kassai položil základy nového sportu a vypracoval jeho pravidla. Ke stanovení rozměrů hřiště se inspiroval ve svém údolí: 90 metrů dlouhá dráha se třemi terči v devadesáticentimetrových rozestupech, aby na ně mohl jezdec vystřelit ze tří poloh – dopředu, do boku a dozadu – v trysku, který nesmí trvat déle než 16 vteřin, přičemž nejlepší jezdci zdolají celou dráhu za osm devět vteřin. První šíp však může být vystřelen až třicet metrů po startu a poslední terč musí ujíždějící jezdec zasáhnout co nejrychleji "parthskou střelou". Tři střely za šest vteřin, každé dvě vteřiny jednu. Aby zajistil svému novému sportu uznání, potřeboval si vybudovat jméno. Využil k tomu svých vlastních dovedností, s nimiž demonstroval, co všechno je možné s lukem na koňském hřbetě dokázat.

Pak přišel s další velkou myšlenkou: jezdit střídavě na svých koních – teď už jich měl jedenáct – po dráze, kterou si sám vytyčil, a střílet nepřetržitě dvanáct hodin. Uzavřel své údolí, vykázal zvědavce, "nespolehlivé společníky, zatvrzelé odpůrce, pokrytecké stoupence" – což dokládá, jak těžké muselo být pro ostatní vycházet s tímto náročným, nedůtklivým fanatikem – a trénoval šest měsíců. "Neuplynul jediný den, kdy bych si nepředstavoval, že jsem se ocitl na bitevním poli. Navzdory tomu, že jsem trénoval sám, necítil jsem se osaměle ani na okamžik. Má představivost zaplnila údolí druhy ve zbrani a mrtvými nepřáteli." Výzva mu otevřela cestu k dalšímu úspěchu a nové dimenzi svobody. "Myslím, že život před nás staví řadu zkoušek. Ke skutečným šťastlivcům ale patří ti, kteří si své zkoušky sami vybírají, a určují si jejich náročnost tak, jak jen oni sami mohou unést". Kassai však samozřejmě netrénoval jen za účelem duševních cvičení. Jeho střelecký maraton měl podpořit obchodní stránku jeho aktivit. Nastal čas dát světu vědět, že se jízdní lukostřelba vrátila.

Stalo se. Informaci o akci dostaly Guinnessova kniha rekordů, televize a noviny, pomocníci a přátelé pomáhali s koňmi a se sháněním šípů. Svůj maraton zahájil Kassai jednoho červnového dne v pět hodin ráno, nejprve na pomalých koních, vystřeloval pět šípů každých deset dvanáct vteřin, za něž urazili stanovenou dráhu. S tím jak hodiny míjely a vedro začalo zesilovat, přesedlal na rychlejší koně, kteří dokázali dráhu zdolat za sedm vteřin, vystřílel při tom v každém kole tři šípy. V pět hodin odpoledne už měl za sebou 286 kol, během nichž vystřílel přes 1000 šípů. Kassai byl strnulý únavou, v nějakém jiném stavu vědomí. Pomocníci a studenti ho na oslavu jeho mimořádného výkonu vzali na ramena a vyhazovali do vzduchu. "Budu jim do smrti vděčný za jejich nadšení," píše se silnou ironií."Trvalo mi další dvě hodiny, než jsem se vzpamatoval. Pak mě náhle zalila únava nahromaděná za celé desetiletí jako roztavené olovo. Při večerním tanci jsem v sobě moc života neukázal."

Během následujících patnácti let dotáhl Kassai své představení k dokonalosti. Sportovní disciplína, která využívá jeho bodovací systém, se dobře uchytila a její popularita roste. Od začátku devadesátých let minulého století se začali věnovat tréninku této extrémně náročné dovednosti stovky mužů a žen, a s každým rokem se jejich řady rozšiřují, nejdříve v Maďarsku, a dnes už i v Německu a Rakousku, několik oddaných žáků pochází dokonce z USA. Nejaktivnější z těchto nadšenců se chystají požádat o zařazení svého sportu mezi olympijské disciplíny.

Todd Delle z Arizony se poprvé seznámil s Kassaiem, když ve Spojených státech pořádal své tréninkové kursy. Dellův dlouhodobý zájem o střelectví a jízdu dostal nový náboj, protože najednou viděl, že nemusí jít jen o pouhý sport. Šlo o splynutí těla a duše, jež se v sobě vzájemně prostupují, základ pro to, aby se člověk dokázal úspěšně vyrovnat s úspěchy a prohrami, které přináší skutečný život, "protože nemůžete dobře porozumět úspěchu, pokud nejdříve nepochopíte prohru". V této disciplíně nejde jen o výkony jednotlivce, ale také o soužití ve skupině, jejíž členové se navzájem povzbuzují – o ducha spolupráce, který je v soutěžním sportu tak vzácný. Tak vypadá a takové by mělo být umění, o něž se opírá přežití jedince i celé skupiny v bitvě. V nedávné době se vynořila řada dalších expertů, kteří se rozhodli vyučovat jízdní lukostřelbu. "Některé z nich jsem potkal," vysvětluje Delle. "Kassai se od nich liší tím, že neučí pouze techniku, jak vystřelit šíp ze hřbetu pádícího koně. Kassai ve skutečnosti cvičí srdce a duši bojovníka."

A jsme u jádra Kassaiovy výjimečnosti. Pokud je Kassai novodobým střelcem Attilou, pak zároveň respekt, který vzbuzuje, připomíná Attilovo charizmatické vůdcovství: kolem Kassaie se vytvořila skupina nadšenců, usilující o dosažení určitého cíle. V Kassaiově případě má celá práce pozitivní charakter, tvárně působí jak na jednotlivce, tak na skupinu. Kassai hovoří o životě bojovníka, ale je na hony vzdálený brutalitě bojovného života. Attilův případ se totiž zásadně odlišuje jedním podstatným rysem: i když umění jízdní lukostřelby zocelovalo fyzickou zdatnost, i když současně posilovalo duchovní rozměr a i když se bojovníků zmocňovala extáze v kolektivní spolupráci, vše se dělo za jediným účelem: dobývat, zabíjet, ničit, loupit a plenit.

Z Kassaiova údolí dnes už není jen sportovní středisko, stalo se z něj kultovní centrum, místo specifického životního stylu a nezávislého obchodu. V rozeklaných křivkách Kassaiova údolí nyní stojí jeho dům – jednoduchý, okrouhlý, dřevěný, vybavený nábytkem vyřezaným z kmenů, k tomu stáj, prosycená sladkou vůní sena, dva tucty koní, krytá jezdecká škola a jízdárna, dvě tréninkové dráhy pro jízdní a dvě střelnice pro běžnou lukostřelbu, na vrcholu kopce pak kazašská jurta, kam se chodí místní děti učit živoucí historii. Díky důmyslně vykopaným příkopům se z mokřiny stalo jezero. V nedalekém městě vyrábějí řemeslníci v dílnách luky, šípy a sedla. Celý statek žije z žáků – je jich několik stovek, převážně Maďarů, ale také Němců a Rakušanů, občas narazíte na Angličana, nebo dokonce pár Američanů – a z jejich poptávky po vybavení.

Kassaie můžete vidět v akci každou první sobotu v měsíci. Když jsem na usedlost zavítal, našel jsem tam 35 žáků, od velmi pokročilých až po šestiletého chlapce. Ve skupině bylo i jedenáct žen. Koneckonců i u Hunů stejně jako u Skythů stály ženy po boků mužských bojovníků, a ke Kassaiovým nejtalentovanějším žákům patří Pettra Engeländerová, která vede své vlastní kursy blízko Berlína. Kassai ovládá svůj svět jako hlavní rotmistr vyučující bojová umění. Zvednuté okraje arény obklopuje stohlavý zástup, který sleduje, jak téměř čtyři desítky žáků, rozestavených ve třech řadách, zahajují svůj denní výcvik tvrdým drilem, protahují ruce a šíji, nacvičují fiktivní střelbu: napřáhnou před sebe levou nohu a ruku, přičemž druhou ruku stlačí směrem ke své hrudi, aby jí poté vrhli zpět v předstíraném vystřelení šípu, a na Kassaiův výkřik "He" odpovědí "Ha". Pak ukročí trochu stranou, otočí se o 180 stupňů a provedou tutéž posloupnost cviků v obráceném gardu.

"Je důležité umět střílet oběma rukama, aby zůstala zachována vyváženost. Tohle není jako váš anglický dlouhý luk," vysvětloval Kassai později, když jsme se procházeli údolím. "Musíme být připraveni umět zaútočit stejně efektivně z kterékoli strany."

Následují další variace na stejné téma – předstíraná střelba v řadách, kupředu, do strany, dozadu, v podřepu, tentokrát za zvuků šamanského bubnu. Kassai přitom prochází řadami cvičenců – až téměř po hodině se žáci rozběhnou do stájí, navléknou na sebe jednoduché oblečení připomínající kimono a vyvedou koně, aby trénovali jízdu bez sedla. Nejprve po sobě házejí balíky sena, poté používají balíky v "polštářové bitvě" nablízko proti ostatním, a dále hole k porážení kůlů a kopí k vrhání na figury vyřezané nahrubo ze dřeva.

Celý nácvik je hodně efektní, Kassai ale jen předvádí to, co diváci chtějí, a daří se mu to skvěle. Podél jezdecké arény stojí tři muži v 90 centimetrových rozestupech od sebe a drží v ruce tyč s kulatým terčem. Kassai na koni procválá arénou z jednoho konce na druhý. Když se dostane na úroveň prvního muže, ten se rozbíhá a drží při tom terč vysoko ve vzduchu, nejméně metr nad svou hlavou. Kassaiovi trvá šest vteřin, než běžícího muže předjede, během té doby vystřelí tři šípy. Poté zamíří třikrát na terč v rukou druhého muže a třikrát na poslední terč. Za osmnáct vteřin devět šípů, každý doprovázený střelcovým Ha! Ani jednou nemine ! A poté, jako přídavek, stejný trysk, stejní muži, tentokrát však třímají v rukou dva nové terče. Když kolem nich Kassai projíždí, dávají se muži do běhu a vyhazují terče vysoko do vzduchu. Šest letících terčů, šest šípů, každý prosviští sotva metr nad hlavami běžců, a opět žádný nemine cíl. Poslední běžec padne na kolena, jako by chtěl poděkovat za svůj život, a pak se všichni seřadí a přijímají hlasitý potlesk. Kassai se tváří stejně nepřístupně jako vždy.

Když jsem se později procházel údolím, viděl jsem, jak se pět žáků cvičí ve střelbě na letící terč. Pozoroval jsem je několik minut. Žádný z nich se ani jednou netrefil. A to navíc nestříleli v rychlém sledu, nebo dokonce z holého koňského hřbetu v plném trysku.

(Z českého vydání se souhlasem vydavatele SLOVART vybral a utřídil Dr.Zámola František)