Lukostřelba Kassai

Setkání slavného historika a spisovatele Johna Mana s Lajosem Kassaim)

John Man, Attila Barbarský král a pád Říma, Nakladateství Slovart, 2007, Překlad Petr Havlíček, str. 73 – 92. (John Man, Attila The Hun: A Barbarian King and the Fall of Rome, 2006)

John Man je historik-spisovatel a cestovatel se zvláštním zájmem o Mongolsko. Vystudoval francouzštinu a němčinu, postgraduálně pak historii vědy a mongolštinu. Mezi jeho knihy patří Gobi: Tracking the Desert (1997), Alpha Beta (2000) o původu latinské abecedy. The Gutenberg Revolution (2002) o vzniku knihtisku a jeho vlivu na utváření evropské kultury. Bestsellerem se stala jeho monografie o Čingischánovi Genghis Khan (2005). Další publikace: Kublai Khan (2007), The Terracotta Army (2008), Xanadu (2009), The Great Wall (2009), The Leadership Secrets of Genghis Khan (2009).

"Attila je mnohem více než zažitým klišé barbarství a brutality. Byl to neobyčejně schopný muž, který uvedl do pohybu do té doby nevídané armády. Se svým hunským vojskem jízdní lukostřelby, posíleným tuctem spřátelených kmenů a kontingentem obléhacích zařízení, se na chvíli stal evropským Čingischánem, Ze svého sídla na území dnešního Maďarska vybudoval říši sahající od Baltského moře až po Balkánský poloostrov a od Rýna po Černé moře."

Byl to Kassai, kdo nakonec nalezl odpověď na klíčovou otázku: když patřili Hunové k jízdním lukostřelcům, kteří vyznávali stejný způsob života jako řada dalších kočovných kmenů, proč byli o tolik úspěšnější než jejich sousedi? Není to všechno jen Attilovou zásluhou. Dobyvatelské tažení zahájili Hunové už o dvě generace dříve, kdy před nimi prchali Alani a Gótové. Technologickým klíčem k hunskému úspěchu – a to doslova, jejich tajná zbraň – byl hunský luk. Nyní už luk vypadá zřejmě jinak, protože je asymetrický, podobně jako prototyp Siung-nu. Když se napne, je jeho horní oblouk větší než spodní. Ať už Hunové jeho konstrukci zdědili po Siung-nu nebo ne, užívali ho několik století. Luk tohoto typu se rozšířil také do Japonska. Zvláštní je, že asymetrie nijak neovlivňuje sílu, dostřel nebo přesnost luku, jeho účel tedy nadále zůstává obestřen tajemstvím. Možná se jeho spodní část zkrátila, aby se snadněji ovládal, například když ho přemísťujete přes koňskou šíji, abyste mohli střílet na druhou stranu (případně, pokud jste skutečný mistr, střílet z levé ruky).

Konstrukce také nejspíš usnadňovala střílet vkleče, ale kdy byste to využili? Kassai si při vysvětlení pohrával s mystikou: nedivil by se, kdyby napnutý luk symbolizoval hunský stan nebo posvátnou nebeskou klenbu nad námi, ale to nám ve vysvětlení mnoho nepomáhá. Spíše si myslím, že konstrukce luku má něco do činění s hunskou identitou. Jednotlivé rysy běžných předmětů velmi často obsahují prvky, které vznikly náhodně nebo z nějakých banálních příčin, a přetrvávají jednoduše proto, že se stanou součástí tradice a v průběhu času se neobjeví žádný závažný důvod, proč by se měly měnit. Možná byly luky Hunů asymetrické, protože tomu tak bylo pořád, od časů, kdy čerstvé vysekané dřevo na luk mělo vždy spíše asymetrický než symetrický tvar. Kdybyste si troufli zeptat se Attily, proč jsou horní oblouky hunských luků větší než spodní, možná by přes svého tlumočníka odpověděl: Protože Hunové takhle luky dělají.

Hunské luky se ale odlišovaly i v dalších dvou aspektech, které dávaly dohromady třetí, skutečně zásadní: luky byly větší, měly výrazně větší zpětné prohnutí oblouků, a nakonec, což bylo rozhodující, díky své velikosti a tvaru v sobě skrývaly i větší sílu. Konstrukce luku se vyvíjela v souladu s měnícími se podmínkami stepního válečnictví. Malý skythský luk sloužil dobře dva tisíce let do doby než východní sousedé Skythů, Sarmati, nalezli účinnou obranu proti skythským střelám. Začali své bojovníky a koně chránit pancíři a naučili je bojovat v sevřených formacích. Existovalo několik možných způsobů, jak na to účinně reagovat – mečem, kopím, oštěpem a jízdou. Jako nejefektivnější se však ukázal luk, který dokázal vystřelit šíp tak prudce, že pancíř prorazil. Takový luk s sebou přinesli Hunové z východu – jak ho známe z nálezů v hrobech Siung-nu: luk s malým "ouškem" z rohoviny, dlouhým asi tři centimetry, který se zakřivuje odstředivě směrem od střelcova těla. Právě na něj, nikoli na dřevěný korpus, byla navázána tětiva. "Ouška" poskytovala slabým koncům luku tuhost, kterou dřevo vlivem svých přirozených vlastností postrádalo, podobně jako nehty umožňují vykonávat činnost, které by holé prsty nedokázaly. Ouška také prodlužovala tělo luku o několik rozhodujících centimetrů – a prodloužená délka zase zvyšovala účinnost luku. Lukostřelec tak mohl napnout těžší luk s menší námahou, protože zakřivená ouška se chovala, jako by byla součástí kola s velkým průměrem. S tím, jak lukostřelec napíná luk, ouško se rozvíjí, a vlastně tak prodlužuje napnutí tětivy. Při vypuštění šípu se ouško znovu svine, a tětivu tak smrští, což zvyšuje rychlost šípu, aniž by bylo třeba delšího šípu a většího napnutí luku. Tento vynález předznamenal kladkový systém moderního složeného luku. Hunský lukostřelec tak získal "delší ruce", díky nimž mohl vyslat šíp s mírně vyšší razancí nebo do větší dálky, o několik málo metrů, ale právě díky této rozhodující výhodě se staly hunské šípy jejich nepřátelům osudnými, zatímco nepřátelské šípy Hunům neublížily.

Krásný a složitý nástroj měl ještě další výhodu. Jeho zhotovení vyžadovalo mistrovství hraničící s uměním. Tohle nebyl kalašnikov, který by jednoduše zhotovila nějaká středoasijská dílna. Zabere rok i více, než vyrobíte jakýkoli reflexní luk, hunští výrobci luků navíc museli být mistry v tvarování a nasazování oušek z rohoviny. Každý luk byl tedy zároveň mistrovským dílem, a žádná z jiných etnických skupin nedokázala vytvořit odpovídající luk, jenž by se mohl tomu hunskému rovnat.

Kvalitnější luk však nebyl jediným předpokladem, který umožňoval hunskou dominanci. Rozhodující roli by hrál pro samotného bojovníka nebo pro malou skupinu, ale postupujícím hordám nepřinášela drobná vítězství v malých šarvátkách žádný významnější užitek. Hunové se potřebovali proměnit ve stroj rozsévající masivní a drtivou zkázu. Za podstatnou výhodu vděčili svému kočovnému životu, díky němuž dokázali bojovat v průběhu celého roku, na rozdíl od západních armád, které přes zimu tábořily a bojovaly jen v létě. Zmrzlá půda a řeky pokryté ledem usnadňovaly vytrvalým mužům na silných koních pohyb. Hunové se navíc naučili mimořádně efektivně koordinovat svůj boj ve velkém měřítku. Během svého pobytu v divočině či při svém postupu na západ rozvíjeli taktiku, při níž mohli nejlépe využít svou novou zbraň. Pokud můžeme o Skythech říci, že uměli udeřit jako vítr, pak Hunové útočili silou vichřice.

Vypadalo to asi takhle:

Představte si armádu Hunů na koních, kteří stanuli proti dobře obrněné jízdě – Sarmatům, Gótům, Římanům, v tomto okamžiku nezáleží, proti komu přesně, protože se jejich protivníci v bojovém vybavení příliš nelišili: všichni měli luky, vojáci se chránili různým brněním, většinou vyrobeným z kůže, kostěných nebo z bronzových šupin. Podobně chránili i své koně. Hunové jsou mnohem méně krytí, dost možná bez jakéhokoli brnění. Budou se spoléhat na svou rychlost a účinnost střelby. Každý bojovník je vybaven lukem, toulcem se šedesáti šípy a mečem, volně visícím u pasu. I když umí Hunové jezdit na holém hřbetě, tentokrát používají sedlo, a myslím, že i třmeny, zhotovené buď z kůže, nebo z provazu. Hunové v přední linii jsou rozděleni na dva oddíly, každý z nich o síle řekněme tisíce mužů (a také žen, pokud bylo potřeba), za jejich zády stojí desítky muničních vozů se zapřaženými koňmi, naložené několika sty rezervních luků a více než 100 000 šípy.

Zazní trubka. Koně jsou naučení na to, co přijde, a oba oddíly – dostatečně daleko z dosahu nepřátel, takových 500 metrů – se zformují do mohutné masy, kroužící pomalu v opačných směrech jako mraky nabírající k bouřce. Od kopyt koní se zvedají hrozivá oblaka prachu, přitom se jezdci pohybují nehlučně, je slyšet jen tlumený dusot v trávě. Znovu se ozve hlas trubky, a každý z dvou tisíc mužů volnou rukou vytáhne ze svého toulce šest, sedm, možná devět šípů, podle umu a zkušenosti, a vmáčkne je do ruky třímající luk tak, aby mířily proti vnějšímu ohybu jeho korpusu.

A další hlas trubky. Nyní mračna bojovníků zrychlí svůj pohyb, cválají ve dvou až třísetmetrových kruzích a čekají na správný okamžik. Koně vědí, co přijde. Napětí roste a koně se začínají potit. Nyní zazní povel k útoku. Z vnějšího okraje každé z vířících mas vyrazí tryskem řada bojovníků a zamíří přímo proti stojícím obráncům. Ostatní se pustí za nimi. Vzdálenost se zmenšuje: 400 metrů, 300 metrů. Od povelu k útoku neuběhlo ještě ani půl minuty. Nyní uhánějí oba oddíly plným tryskem, rychlostí okolo 30 – 40 kilometrů za hodinu. Když se dostanou na vzdálenost 200 metrů, zdvihne se z řad nepřátel mračno šípů. Vzdálenost je však příliš velká, nepřátelští vojáci střílejí naslepo. Na sto padesáti metrech začne střílet prvních pár stovek Hunů přímo před sebe na úzký stometrový úsek v nepřátelském šiku. V této vzdálenosti už letí hunské šípy jen nízko nad hlavami bojovníků v první řadě. S přidaným pohybem jezdců v plném trysku dosahují šípy rychlost okolo 200 kilometrů v hodině – jsou opatřeny malým železným hrotem se třemi drážkami, aby byly co nejostřejší, a svou průrazností si nezadají s kulkami. Na sto metrech od nepřátel už stačili přední jezdci vystřílet své šípy a vzít do ruky hrst dalších. Stáčejí koně, aby teď běželi podél nepřátelských řad, střelci se natáčejí  v sedle a střílejí do boku – dráha šípů už je nyní téměř plochá – znovu nabíjejí a znovu střílejí, a znovu a znovu, to vše během několika málo vteřin, obdobně jako Kassai na své 90 metrů dlouhé dráze, během níž dokázal vystřelit šestkrát. A za jejich zády vypouští další oddíl krupobití šípů do stejného chumlu nešťastných nepřátelských vojáků. Za pět vteřin se mohlo na 200 nepřátelských vojáků snést až tisíc šípů a v dalších pěti vteřinách tisícovka dalších. Během jediné minuty dokázalo hunské vojsko vystřílet na 12 tisíc šípů, což odpovídá kadenci deseti kulometů. Po dalších sto metrech se čelní jezdci znovu stáčejí a pádí tryskem od nepřítele – ale pořád střílejí, tentokrát dozadu, každý jednu nebo dvě střely nízko nad hlavou jezdců za sebou.

Pak se znovu přichystají, chvatně vytrhnou novou hrst šípů ze svých toulců, narovnají je ve své střelecké ruce tak, aby cítili zářezy na jejich konci, natáčejí každý z nich do správné pozice a za posledním jezdcem svého regimentu se znovu obracejí čelem k nepříteli. Cyklon je nyní v plné síle, sto jezdců vytváří vnější kruh, uvnitř nějž je dalších deset řad, každý z bojovníků dychtí zaujmout co nejlepší pozici na čele skupiny a všichni krouží okolo 400 metrů širokého klidového středu. Místní lidé mohli skutečně podlehnout dojmu, že vidí cyklon, vysoký sloup prachu zdvihající se za sluncem vyprahlých stepí. Na mysli nám může vytanout moderní přirovnání. První útok Hunů zkosil nepřátele, jako když padá čerstvě posekaná tráva. Během 45 vteřin, což je dost dlouhý časový úsek pro pádícího koně, aby překonal vzdálenost 400 metrů, zamířilo na stejných 200 nepřátel 5000 šípů, 25 na každého. Většina bude samozřejmě odražena, ale řada z nich určitě najde mezeru mezi štíty, v prsních krunýřích nebo v očnicích, nebo dokonce prorazí přímo štít nebo železný pancíř. Zezadu se do uprázdněných předních řad tlačí další vojáci vstříc stejnému osudu, který potkal jejich padlé druhy.

Zasaďme nyní tento výjev do širšího kontextu. Žádná z armád dosud nedokázala střílet s takovou frekvencí. Nic obdobného se nepřihodilo až do doby, kdy ve stoleté válce stanuli Francouzi proti anglickým střelcům z dlouhých luků, tito střelci však zaujímali pevnou pozici po celou dobu boje, a postrádali tak mimořádnou pohyblivost hunských jízdních lukostřelců. Žádný voják se nedokázal vyrovnat takové rychlosti a intenzitě střelby až do vynálezu opakovacích pušek ve druhé polovině 19. století. Ale i tak se mohli tito první ostřelovači jen stěží poměřovat s lukostřelci, kteří se své válečné umění učili od dětství, a jako takoví byli pro boj neocenitelní, kdežto trénink střelců z pušky se počítal na dny, a takového střelce bylo snadné nahradit.

Navíc měli Hunové za sebou teprve první kolo z deseti, kroužící bojovníci si dojížděli pro nové šípy k zásobovačům do týla. Během deseti minut zasáhlo 100 metrů dlouhý úsek v nepřátelském šiku na 50 tisíc šípů. Připomeňme si nyní, že bojovníci kroužili ve dvou oddílech v opačném směru, jedni stříleli pravou rukou nalevo, druzí obráceně. Mezi sebou tak mají dvě stě metrů široké bitevního pole. Stačí, aby klesl jediný muž, a objeví se trhlina, na kterou okamžitě zamíří mračno šípů, až se pevná hráz nakonec prolomí.

Samozřejmě, že někteří nepřátelé byli lépe chráněni než jiní. Peršané, Sarmati, Gótové a Římané měli obrněnou jízdu a pěšáky, kteří nesli štíty, kopí a oštěpy, čas od času je navíc kryly katapulty. Bylo tedy nezbytné prolomit dobře chráněné řady jiným způsobem. Pro ten případ měli Hunové po ruce jinou taktiku, především předstíraný ústup, což mohlo s trochou štěstí přimět nepřítele, aby se vydal v patách vzdalujících se bojovníků, a narušil tak pevnou sevřenost svých šiků. Hunové se poté mohli obrátit k útoku a s tasenými meči se vrhnout na odkryté tělo soupeřící armády. V boji zblízka používali Hunové také lasa, přirozenou zbraň pastevců. V dnešním Mongolsku užívají vesničané lasa uvázaná na konci dlouhé tyče k chytání ovcí a koz. "Zatímco nepřátelé se mají na pozoru před ostřím mečů," píše Ammianus, "Hunové vrhají pruhy látek spletené do smyčky na své protivníky, a pevně jim tak spoutávají končetiny, takže se nemohou na bojišti hýbat."

Všechny zmíněné taktické prvky poskytují Hunům výhodu na otevřeném bojišti. Technika byla mimořádně účinná ve stepích, kde se střetávali se statičtějšími skupinami Sarmatů, Alanů a Gótů. Ale v době, kdy se Attila narodil, už Hunové ovládali travnaté stepi východního Maďarska a žádné další otevřené prostory, které by si mohli ještě podmanit, už neexistovaly. Tradice založená na pastevectví, jezdectví, rychlém pohybu a jednoduchém životním stylu dosáhla svých mezí. Nyní stáli Hunové proti lesům, horám, městům a brzy měli čelit strategickým a taktickým obtížím, o kterých dosud neměli ani ponětí.

(Z českého vydání se souhlasem vydavatele SLOVART  vybral a utřídil Dr.Zámola František)